ZDE

  Digitální povodňový plán Obce Býšť

Vyhledávání

rozšířené vyhledávání ...

Fotogalerie

Nejoblíbenější fotografie

Nejoblíbenější fotografie

Návštěvnost

Návštěvnost:

ONLINE: 3
DNES: 166
TÝDEN: 2720
CELKEM: 504843

Exporty do RSS

RSS 0.91 RSS 1.0 RSS 2.0 Atom 1.0

Navigace

Výběr jazyka

  • Česky
  • English
  • Deutsch
Odeslat stránku e-mailem

Obsah

Eduard Nápravník

Eduard Nápravník se narodil 24. 8. 1839 v Býšti, v rodině místního učitele. Od mládí byl hudebně nadán a po smrti rodičů, kdy Nápravníkovi bylo 14 let, začal na radu svého příbuzného studovat varhanickou školu.

Již v 17 letech byl učitelem hudebního ústavu Petra Maydla v Praze. Později jako externista se vzdělával u ředitele pražské konzervatoře dirigentskému umění. Během svého učitelování se Eduard Nápravník účastnil veškerého hudebního života v Praze a vedle pedagogické činnosti též komponoval.

Důležitým mezníkem pro Eduarda Nápravníka byl rok 1861, kdy obdržel nabídku místa druhého kapelníka ve Frankfurtu nad Mohanem a místo kapelníka v soukromém orchestru knížete Jusupova v Petrohradě. Tuto druhou nabídku Nápravník přijal. Své 22 narozeniny oslavil již v Rusku, kde nalezl druhý domov. Po dvouletém působení v této kapele náhodně zaskočil za klavíristu v orchestru carského divadla a již v roce 1862, to je ve svých 23 letech se stává varhaníkem a pomocníkem kapelníka Mariinského divadla.

V roce 1867 je potvrzen jako druhý kapelník a za necelé dva roky, tedy ve svých 30 letech je jmenován prvním kapelníkem.

Za svého padesátiletého působení v ruské opeře nastudoval a uvedl 80 premiér, z toho 45 oper ruských a 35 cizích. Měl pověst znamenitého dirigenta a ruští skladatelé si jeho práce vysoce cenili. P.I. Čajkovskij mu věnoval operu „Panna Orleánská“.

Za své služby byl mnohokrát vyznamenán mnoha ruskými i zahraničními řády a jako dirigent přivedl operní orchestr Mariinského divadla na světovou úroveň.

… Zlatá éra operního orchestru je spojená s jménem Eduard Napravnik, který vstoupil do divadla jako pomocný dirigent v 1863 a řídil orchestr přes polovinu století. On vychoval velký počet slavných dirigentů a vešel do povědomí ja zakladatel „Ruské školy dirigování“.

… Kariéra jednoho z vedoucích dirigentů 19. století, E.Napravnika, byla velmi důležitým momentem ve vývoji ruských hudebních děl, zvláštní pozornost věnoval výchově nové generace zpěváků a zřízení prvotřídního orchestru. 1863 až 1916, byla téměř každá premiéra provedena pod Napravnikovou taktovkou a jeho pedagogické úsilí vyústilo ve zrod takových jmén jako Darya Leonova, Fyodor Nikolsky, Julia Platonova, Mikhail Sariotti, Fyodor Komissarzhevsky, Ivan Melnikov, Fyodor Stravinsky, Yeugeniya Mravina a Maria Slavina.…

Jeho památku trvale připomíná zlatá destička na dirigentském pultu dnes Státního divadla opery a baletu v Petrohradě, kde je vyryt nápis: „Za tímto pultem dirigoval v letech 1865 – 1914 Eduard Francevič Nápravník“.

Eduard Nápravník zemřel 10. 11. 1916, tedy před 83 lety, je pohřben v hrobce na Novodívčím hřbitově v Petrohradě nedaleko od hrobů dalších významných ruských osobností. Podle dochovaných zpráv a podle kroniky Býště je Eduard Nápravník nejznámější osobností naší obce.

Úryvek ze stránek Mariinského divadla v Petrohradě: „Edward Napravnik, who dedicated over half a century to the Mariinsky Theatre (1863–1916), played an immense role in developing Russian operatic theatre, training singers and establishing a brilliant orchestra. Napravnik built up a great company that could perform complicated concert programmes in addition to operas and ballets.“

 

Kalendarium nápravníkova života v Čechách (1839–1861)

Z lásky k velkému odkazu a dílu Eduarda Nápravníka, které vykonal nejen pro ruskou operu, ale také i pro rozvoj hudebního života za svého pobytu v Čechách, zejména v Praze, shledáváme stopy cest, kterými šel. Známe už některá pravidelná zastavení, místní i časová. To dalo vzniku myšlence utvořit si přehled významných dat Eduarda Nápravníka za jeho působení v Čechách, a to v období let 1839 – 1861.

V kalendáriu jsou uvedena zejména významná data životní, a to nejen Eduarda Nápravníka, ale i jeho nejbližších, a také dny, ke kterým se Nápravník sám každoročně navracel svou vzpomínkou. Dále jsou to i významné chvíle v počátečním tvůrčím úsilí, data vzniku, případné provedení či uveřejnění skladby.

Kalendárium zachycuje i okamžiky setkání s námětem, s myšlenkou a podnětem, které vyvolal díly ke zkomponování.

Jsou zde i odkazy na události tehdejšího veřejného života v Praze i v jeho rodišti a okolí, které na něho zvlášť zapůsobily. Jsou to nejen některé politické události té doby, styky s významnými osobnostmi i události kulturní, ale i takové, že lze na nich poukázat Nápravníkovo včlenění v hudební život své doby.

Kalendárium je rozděleno na jednotlivé roky Nápravníkova působení v Čechách a obsahuje záznam události, která připadla na to či ono datum. Z velké části je v něm zachyceno mnoho materiálu dosud vůbec nepublikovaného a veřejnosti neznámého, jímž jsou doloženy události z jeho života od narození až po jeho odchod do Petrohradu. Jsou období skromná na příběhy, jsou i týdny velmi bohaté na nejen hudební, ale i kulturní události.

Slovesný doprovod v kalendářních úsecích je převážně soustředěn vždy kolem nejvýznamnější události z toho či onoho týdne – měsíce.

Značná obsáhlost naprosto nevyčerpává všechen materiál nápravníkovský, ale je připomínkou výročí a přispěje k uvědomění, že dílo Eduarda Nápravníka vyrostlo ze života v Čechách a žije dodnes svou mocnou a vroucí silou v Rusku.

1839

V rodině Františka Nápravníka a Barbory Nápravníkové, rozené Clannerové z Engelshofenu, se 24. srpna narodil ve školní budově čp. 72 v Býšti Eduard Nápravník jako druhorozený syn. Karel Nápravník se narodil 8. ledna 1838. Oba vyrůstali v rodině plné hudby a zpěvu.

1841

7. ledna zemřela v Bohdanči jedna z tet Marie Anna Apolena ve věku 60 let. Narodila se v Poděbradech v rodině Jana Baptisty Ferdinanda Jana Nepomuka Dominika Jáchyma Clannera a Eleonory Mariany, dcery Maximiliána, svobodného pána z Gillernu, dne 11. 11. 1781. Později byla provdána za Františka Blahnu, kancelistu a důchodního v Poděbradech.

1843

Do tohoto roku vyrůstal Eduard s bratrem Karlem v Býšti. Ke konci školního roku byl František Nápravník přeložen již jako řídící učitel do Dašic. Eduardovi jsou 4 roky a již v tomto věku začal projevovat zájem o hudbu. Vyrůstal v rodině, kde hudba a zpěv byly dány jednak otcem, který byl výborný houslista a regenschori, a matkou hudebně a literárně vzdělanou v ústavu pro šlechtické dívky (Pramáti rodu Clannerů – Josefa, šlechtična Clannerová s Engelshofenu, byla česká spisovatelka.). Hudební vzdělání získával postupně s bratrem Karlem také od učitelského pomocníka Josefa Púhoného a později i od strýce Augustina Františka Svobody. A.F. Svoboda měl za manželku Josefu, o sedm let mladší sestru Eduardovy matky Barbory. Josefa Clannerová se za A.F. Svobodu provdala v Bělečku. Narodila se 28. 12. 1823 v Malejovicích a zemřela 25. 3. 1888 v Pardubicích, kde je dosud zachován její hrob.

1845

Od tohoto roku navštěvuje Eduard jednotřídní dašickou školu, kde vedle všeobecných znalostí získává i nadále hudební vzdělání nejen ve hře na housle, ale i na klavír.

1846

Sedmiletý Eduard se účastní svatby tety Josefy, rozené Clannerové, která se 22. 11. provdala v Bělečku za Josefa Augustína Svobodu, učitele z Dašic.

1847

Dne 12. května se v Sezemicích v čp. 95 narodila Johana Černá v rodině MUDr. Františka Černého, městského lékaře. Matkou Johany Černé byla mladší sestra Eduardovy matky Anna Clannerová – Černá, narozená 22. 7. 1819 v Malejovicích. S Johanou Černou, později provdanou Horníkovou, udržoval Nápravník dlouholetý písemný styk z Petrohradu. (Zatím zjištěno 70 dopisů). V dopisech ji Nápravník oslovuje Žany nebo také Žanynko. Byla to jedna z jeho nejmilejších sestřenic. Ve věku 63 let zemřel v Bělečku dne 27. května otec Eduardovy matky a Eduardův dědeček Maximilián Jan Baptista Ignác Clanner z Engelshofenu. Byl správcem bělečského polesí. Pohřbu se zúčastnily rodiny z rozsáhlého příbuzenstva: rodina Nápravníkových, MUDr. Černého ze Sezemic, rodina A.F. Svobody z Dašic, dále syn zemřelého Vincenc, který v tomto roce byl již lesním praktikantem na Chvojně.

1849

Eduard spolu s Karlem začíná navštěvovat v letních a zimních kursech hlavní měšťanskou školu v Pardubicích. Karel byl zapsán do 3. třídy Hauptschuleklasse a Eduard byl veden jako Priwatgeprüfte.

Augustin Svoboda je přeložen z Dašic do Pardubic na hlavní měšťanskou školu jako třetí učitel.

1850

Vincenc, bratr Eduardovy matky, se stal lesním příručím v Bělečku. K tomuto strýci později Eduard o prázdninách dojížděl. V tomto roce je Eduard veden jako posluchač 3. ročníku hlavní měšťanské školy, kterou navštěvuje opět v zimním a letním semestru. Karel v seznamu uveden není. Strýc Augustin Svoboda se stal ředitelem kůru v kostele sv. Bartoloměje v Pardubicích. Eduard je v průběhu zimního a letního semestru ubytován u tohoto strýce v Pardubicích.

Ve věku 34 let 2. června zemřela Eduardova matka Barbora Nápravníková na souchotiny. Pochována z domu čp. 105 v Dašicích dne 4. 6. 1850. Zemřela po čtrnáctiletém manželství, krátce poté, co v kruhu rodinném a blízkých přátel oslavila své narozeniny. Pro oba bratry to byla prvá velká životní rána, která je citově poznamenala. Oba nacházejí utišení nejen ve studiu, ale hlavně v hudbě.

1851

Eduard a Karel studují i nadále v Pardubicích, a to ve 4. ročníku hlavní měšťanské školy v zimním a letním semestru. V průběhu jejich pardubického studia se o jejich hudební výchovu staral strýc A.F. Svoboda, který také vyučoval na hlavní měšťanské škole.

Jako dvanáctiletý se účastní pohřbu tety Anny Černé – Clannerové, která zemřela 30. 5. 1851 v Sezemicích.

1852

Oba sourozenci studují ve 2. ročníku nižší reálné školy v Pardubicích. Studijní výsledky nejen na hlavní škole, ale i na reálce jsou u obou označovány jen jako vorgut.

Eduard v té době prokázal takové schopnosti hry na varhany, že jej strýc Augustin Svoboda mohl spokojeně poslat do sousední dědiny Hostovic, aby zastoupil nemocného varhaníka na kůru v kostele sv. Jakuba, nebo i za otce v Dašicích v kostele Narození Panny Marie.

Na podzim odchází s Karlem studovat do Prahy. Karel studuje na učitelském ústavu a Eduard nastupuje studium ve 3. ročníku vyšší české reálné školy. V Praze se setkává se vzdáleným příbuzným E. A. Melišem. Emanuelu Antonínu Melišovi je 21 let a Eduardovi 13 let. Od tohoto roku se začíná mezi nimi rozvíjet soustavná spolupráce.

1853

O svatodušních svátcích 3. dubna ve věku 57 let zemřel po desetiletém učitelování v Dašicích otec František Nápravník. Karel a Eduard z finančních důvodů přerušují studia. Nedlouho po úmrtí otce dociluje E.A. Meliš, aby Karel dostudoval učitelský ústav. Dále na radu E. A. Meliše se Eduard dává zapsat do 1. ročníku varhanické školy, kde se jeho učiteli stávají Karel František Pitsch a František Blažek. Krátce po nástupu do školy prokázal Eduard takové nevšední hudební vlohy a takovou píli, že brzo vynikl nade všechny žáky. František Blažek, profesor harmonie, ho jmenoval prvním premiantem.

Na varhanické škole se zatím nevyučovalo klavírní hře a ani na pražské konzervatoři nebyla do vyučovacích osnov pojata výuka hry na sólový klavír. Adepti klavírního umění zůstali odkázáni na pražské soukromé ústavy. 18. 8. se stal majitelem vlastní hudební školy Petr Maydl.

Na základě doporučení E.A. Meliše navštívil Eduard představení opery „Prorok“ německého skladatele Giacomo Meyerbeera ve Stavovském divadle. Později tuto operu sám dirigoval v petrohradském divadle.

1854

31. ledna se Eduard účastní v Dašicích svatby strýce Vincence Clannera, který si bral na manželku Barboru Bělohubou, narozenou 30. 11. 1833 v Dašicích. Vincenc byl jedním z 8 sourozenců Barbory Nápravníkové – Clannerové.

Eduard studuje ve 2. ročníku varhanické školy v Praze. V tomto roce na něho značně dolehly finanční problémy. Byl velmi záhy bez prostředků, opuštěn bohatým strýcem poručníkem. Zde velmi rychle zasáhl Meliš. Příbuzní z matčiny strany se složili a zaslali peníze na zakoupení piana. Zejména vypomohla tetička Žany Barvířová, která nezaopatřenému ubohému půjčila několik set zlatých. Na tuto tetičku později Nápravník vzpomínal ve svých dopisech z Petrohradu. V dubnu byl Eduard na základě přímluvy E.A. Meliše zcela bezplatně přijat na Maydlův hudební ústav, aby se zdokonalil ve hře na klavír. Na doporučení Petra Maydla bylo pro něho zakoupeno vídeňské piano. Při nástupu do Maydlova hudebního ústavu předložil mu ředitel jednu z Crammerových etud. Eduard ji hned napoprvé zahrál ke spokojenosti ředitele. Petr Maydl záhy poznal nevšední vlohy Nápravníkovy, a proto důsledně přihlížel k odstranění škodlivých návyků a docílil toho, že Eduard již po několika měsících byl jedním z jeho nejlepších žáků.

Ve Stavovském divadle zhlédl Eduard operu W. A. Mozarta Don Giovanni. Tato opera byla vůbec prvou, kterou později dirigoval v Mariinském divadle v Petrohradě (12. 10. 1864).

29. 6. se uskutečnily výroční zkoušky v Maydlově hudebním ústavu.

Nápravník přednesl jednu koncertní piecu (drobná hudební skladba) „Zefíra“ od Jana Bedřicha Kittla, ředitele pražské konzervatoře. K přednesu koncertní skladby se vyslovil hudební referent „Lumíra“ následovně: „Mezi chovanci, kteří se drželi vesměs statečně, vyniká Eduard Nápravník, jenž Kittlova Zefíra vděkuplně přednášel a hlučnou pochvalou povzbuzen, piecu tu opakoval“.

1855

Dne 25. 2. účinkuje Nápravník v první hudební zábavě Petra Maydla s úspěchem.

Stejně jako v ústavě Meydlově prospíval Eduard i v 2. ročníku varhanické školy. Náležel k oblíbeným žákům ředitele Karla Františka Pitsche, u kterého vynikal jak v teorii, tak i ve hře.

Asi tři týdny před výroční zkouškou druhého ročníku varhanické školy Nápravník náhle onemocněl na otok krku a musel být dopraven do všeobecné nemocnice, takže zkouškám nebyl přítomen. Odměna jej minula, obdržel ji jeho spolužák Vilem Speer. Pozn. Nejlepší žáci byli premianti, hned po nich následovali akcesisté (čekatelé). Při výročních zkouškách byli premianti odměňováni knižními dary a akcesisté dostávali peněžní dary, které obyčejně složil některý člen spolku. Nápravník výroční zkoušky složil s vyznamenáním.

Školní práce z druhého ročníku (Preludien und Orgelsät), kterou zkomponoval, se zachovala.

Po uzdravení se odebral do Dašic ke strýci Augustinovi Svobodovi, který působil po jeho otci v dašické škole.

27. září účinkoval Nápravník v Pardubicích na hudební akademii ve prospěch chudých studentů. Do programu si zařadil jednu koncertní skladbu ředitele konzervatoře B. Kittla, která měla v jeho provedení značný úspěch.

Nadále studoval hru na klavír v hudebním ústavu Petra Maydla. Na základě dosažených znalostí jej ředitel ústavu pověřil výkonem asistenta. Při celoroční zkoušce posluchačů hudebního ústavu ve dnech 2. a 3. srpna v Konviktském sále v Bartolomějské ulici čp. 11 se představil Nápravník jako premiant mezi všemi posluchači, a to svou technickou zběhlostí i hudebním nadáním.

Jako šestnáctiletý zahrál velmi těžký klavírní koncert Ch. Meyera velmi rázně, jistě, jak komentoval tehdejší kritik Lumíra. Nedlouho po absolvování varhanické školy, na popud Melišův, se pokusil i komponovat.

Souběžně se studiem na varhanické škole a také i v Maydlově hudebním ústavu se Nápravník věnoval návštěvám různých hudebních pořadů. Velkou událostí pro něho byla Wagnerova opera Tannhäuser, kterou zhlédl ve Stavovském divadle. Tuto operu Nápravník uvedl ve svých 35 letech 13. 12. 1874 v Mariinském divadle.

1856

V průběhu 1. pololetí tohoto roku zkomponoval Nápravník trojdílnou sonátu pro housle a klavír. Byla přednesena na svátek Petra a Pavla dne 29. 6. jako dárek k jmeninám ředitele hudebního ústavu Petra Maydla. Provedl ji s Janem Weberem (1824–1880), který byl od 19 let primista orchestru Stavovského divadla. Nápravníkovi v té době bylo 17 let a houslistovi Janu Weberovi 22 let. Sonáta velmi zaujala nejen ředitele Petra Maydla, ale i ostatní posluchače. O několik týdnů později ji se svým přítelem Nováčkem, výtečným houslistou, jako novinku u Leopolda Zvonaře, asistenta a učitele hry na varhany na varhanické škole, aniž uvedl autora skladby. Zvonař prohlásil sonátu za dílo nadaného skladatele, jenž úplně ovládá formu, kterou obratně zosnoval a zpracoval.

Mimo tuto sonátu složil Nápravní Figurální mši D-dur, která byla na den sv. Václava – 28. 9. poprvé uvedena v Dašicích. Dopisovatel z Dašic o ní do „Pražských novin“ napsal: „Nápravník osvědčil v ní nejen tvůrčího ducha a vznešenou fantasii, alebrž i důkladnou známost komposice a přísného slohu. Ze všech částí mše té vyniká významné Credo do A-dur, jehož fuga účinek celku ještě zvýšila. Neméně působilo také slavné Gloria a dojemné Benedictus. Účinek celé mše byl velký a byl by mnohem větší, kdyby byla mohla zpěvná část lépe obsazena.“.

Za zcela zvláštních okolností se zkalil důvěrný poměr mezi Nápravníkem a jeho přítelem, rádcem a povzbuzovatelem Melišem. Oba se od té doby počali jeden druhého stranit. Také ustala kompoziční Nápravníkova činnost, kterou Meliš předtím ustavičně podněcoval.

Nápravník měl již hodně dlouho v úmyslu stát se jednou kapelníkem, proto ještě se dvěma kolegy navštěvoval soukromě ředitele pražské konzervatoře Bedřicha Kittla, u kterého studoval instrumentaci a čtení partitury. I z tohoto oboru chtěl mít vysvědčení.

28. září o svátku sv. Václava se stala prostora Svatovítské katedrály velkolepou koncertní síní. Tisícový dav nadšených posluchačů si přišel vyslechnout provedení Ostřihomské mše za řízení skladatele Ference Liszta. Organizátorem koncertu byl J.N. Škroup.

Vítanou příležitostí k zdůraznění nestárnoucí lásky a obdivu k W. A. Mozartovi bylo 100. výročí jeho narození. Dne 27. ledna byly téměř ve všech pražských kostelích provozovány Mozartovy církevní skladby.

2. února byla ve Stavovském divadle provedena Mozartova opera Don Giovanni. Nápravník si připomenul, že v prostorách divadla byla v roce 1827 provedena první česká původní zpěvohra Dráteník od Františka Škroupa na text Krasoslava Chmelenského, že o rok později v divadle koncertoval slavný virtuos na housle Nicolo Paganini a v letech 1813–1816 působil také slavný skladatel Karel Maria Weber.

14. března v Sadské se narodil Otakar Gustav Paroubek, který byl v letech 1895–1897 provizorním učitelem na reálce v Pardubicích. Od roku 1897 se stal profesorem na českém gymnáziu na Malé Straně a o rok později se stal profesorem na české reálce v Karlíně. Konal četné cesty po zemích Rakousko-Uherska, Itálii, Francii a Švýcarsku. Přispíval do vědeckých a denních listů z oboru historie, české literatury i kritiky. Z četných rukopisných děl vydal „Zevrubný popis království českého dle okresních hejtmanství 1887“. Vzhledem k tomu, že jeho matka Františka Barbora Kateřina byla pátým dítětem ze šesti ze šlechtického rodu Clannerů, vydal také „Životopis Josefy šlechtičny Clannerové z Engelshofenu, české spisovatelky, i jejího rodu“. Životopis otiskl Časopis Musea království českého 1906. Bedřich Kittl, ředitel pražské konzervatoře, při jedné ze zkušebních hodin předložil Nápravníkovi rukopis ouvertury J. Alberta. Nápravník jako výtečný pianista a zručný čtenář not počal obsah partitury hrát na piano s takovou rychlostí, že ani Kittl mu nestačil obracet listy. Vzhledem k tomu, že Nápravníkovi Kittl nepodal žádný návod k hraní partitury, byl velmi překvapen, že ji zahrál napoprvé spatra. Eduard Nápravník z této hudební discipliny obdržel výborné vysvědčení.

Od tohoto roku se stal spolu s Karlem Bendlem řádným učitelem na Maydlově hudebním ústavu. Zde působil až do roku 1861, tedy až do odchodu do Ruska.
1857

8. února se uskutečnila svatba Johany, jedné ze sester Eduardovy matky.

Johana Clannerová se narodila v Čeperce 18. září 1827. Provdala se za učitele Františka Barvíře z Rychnova nad Kněžnou. Nápravníkovi bylo 18 let.

V té době se konalo velmi mnoho koncertů ve prospěch nejrozmanitějších dobrovolných účelů. Účinkování na těchto koncertech se pokládalo za povinnost. Sám Nápravník několikráte spoluúčinkoval na akcích pro žáky vyšších gymnázií i na některých dalších akcích v rámci Maydlova ústavu.
1858

15. června byl pohřben na Olšanském hřbitově Karel František Pitsch, ředitel varhanické školy, který velmi důrazně zasáhl do hudebního vzdělání Eduarda Nápravníka.

Jako každým rokem se Eduard snažil prožít část prázdnin v prostředí svého dětství a u příbuzných. Navštěvuje nejen rodnou obec Býšť a své kamarády, ale i Dašice, kde bydlí u strýce Svobody, zajíždí do nedalekých Sezemic, aby navštívil sestřenku Johanu (Žany), které v tomto roce bylo 11 roků. Další návštěva a krátký pobyt patřila strýci Clannerovi z Hrádku u Bohdanče. Navštěvuje také bývalé spolužáky nejen z hlavní školy, ale i z nižší reálky v Pardubicích.

Ve věku nedožitých 21 let zemřel 21. prosince Nápravníkův bratr Karel, který působil jako podučitel v Poličce, kde byl také i zaopatřen. Příčinou úmrtí byla tuberkulóza. Pochován byl 23. prosince v Dašicích z domu čp. 106. Obřad vykonával farář František Semonský. Nápravník zůstává ve svých 19 letech zcela sám bez vlastních rodinných příslušníků. Opět v daleko větší míře nalézá utišení v hudbě.

1859

Na výsledcích posluchačů Maydlova hudebního ústavu vedle ředitele měli také značný podíl i ostatní učitelé, kteří důsledně uplatňovali pedagogické zásady a metody svého ředitele. Byli to zejména učitel Miko, Eduard Nápravníka, J. Bayer, kteří obzvlášť přispívali k hudebnímu vzdělání, zběhlosti ve hře a celkově se snažili o zvelebení ústavu.

1860

Jako učitel Maydlova ústavu prováděl Nápravník úpravy různých děl skladatelů k postním zábavám nebo k výročním zkouškám posluchačů. Jednoduché klavírní kusy přizpůsoboval pro více klavírů: byly to například klavírní sonáty Ludwiga van Beethovena a W. A. Mozarta, ve kterých mohl uplatnit celkovou znalost technických prostředků, kontur, frázování, dynamiky, kde volil zjednodušený sloh. Aranžoval i předehry Ruy Blas Felixe Mendelssohna – Bartholdyho a další jeho koncertní předehry Krásná meluzína a Sen noci svatojánské.

Počátkem ledna se Nápravník účastnil premiéry tragédie Francesca da Rimini od Jana Nerudy. Při této premiéře se setkává s látkou, která se mu v Petrohradě z jiných textových materiálů stala podkladem pro jeho čtvrtou a poslední operu komponovanou v Rusku.

Počátkem května došlo k setkání Mořice Mildnera, profesora houslové hry na pražské konzervatoři, a E. A. Meliše. Tématem rozhovoru byl požadavek profesora Mildnera na doporučení vhodného klavíristy pro knížete Jusupova do Petrohradu. Meliš profesoru Mildnerovi přislíbil, že mu vhodného klavíristu doporučí. I když ještě trval rozkol mezi ním a Nápravníkem, přesto mu zaslal vzkaz s následujícím obsahem: „… Milý krajane! Vím pro Vás o výnosném kapelnickém místu v Rusi. Přejete-li si je, navštivte zítra svého ochotného – E. M.“. Meliš nedbaje na nepříznivý poměr, v jakém stál k Nápravníkovi, i když věděl o více kompetentních klavíristech, přesto napsal pouze jemu. Došlo k setkání, které opět obnovilo jejich přátelské vztahy. Nápravník se po setkání s Melišem odebral k profesoru Mildnerovi, kterému předal Melišův dopis. Na základě dopisu Mildner přislíbil, že Nápravníka knížeti Jusupovovi doporučí. Avšak vyjednávání se prodloužilo až do příštího roku, protože kníže Jusupov byl pověřen některými úkoly v cizině.

Od setkání Meliše a Nápravníka započala nová doba kompoziční činnosti Nápravníkovy. Meliš jej opět a opět povzbuzoval k novým skladbám. Vhodná příležitost ke komponování se naskytla velice brzo. Redakce „Dalibora“ uveřejnila dne 10. 6. báseň „Lovecká“ od Velebila Postřešímského s poznámkou, že zveřejní nejlepší skladbu na tutu báseň v „Záboji“, sbírce to českých čtverozpěvů. Na vyzvání se přihlásilo několik skladatelů, z nichž za nejlepší sbory byly uznány skladby Aloise Hniličky, Františka Suchánka a Eduarda Nápravníka. Nápravníkův sbor op. 1 vyšel v pátém sešitu „Záboje“ na začátku srpna.

Na prázdniny se Nápravník odebral opět do Dašic k příbuzným. Zde také s přáteli muzikanty – kontrabasisty Aloisem Vostřebalem, pardubickým rodákem, (narozen. 1. 4. 1839) a Aloisem Theodorem Melišem, zmínským rodákem, (narozen 19. 4. 1841) – bratrem E. A. Meliše, uspořádal hudební akademii.

Na den svatého Václava – 28. 9. byl Nápravník opět v Praze a začala příprava na vyučování v Maydlově ústavu a také i další sebevzdělávání a návštěva koncertů.

V průběhu měsíce září byla uveřejněna zpráva v novinách, která popisovala hudební akci v Dašicích: „… konečně také my jsme se dočkali malé hudební akademie, ano improvizovali jsme s pomocí několika hostů z Prahy malou zábavu, která se však velmi líbila a důkazů podala, že by u nás často takových hudebních zábav býti mohlo, kdyby pan učitel Augustýn Svoboda více společenský život miloval. V malé této besedě slyšeli jsme dva žáky konzervatoristy A. Meliše a A. Vostřebala, kteří svá sóla na kontrabas s nemalým úspěchem provedli; mimo tyto přednesl zdatný skladatel a pianista Eduard Nápravník kusy pro piano velmi hlazeně a výrazně a konečně zpíval horlivý p. Fr. Janda z Pardubic… moje matička.“

V listopadu byly „Daliborem“ vypsány dvě ceny za nejlepší hudbu na básně: „I šepce kvítí“ od Antonie Körschnerové a „Poletuje holubice“ od Václava Crhy. Nápravník povzbuzen dobrým výsledkem skladby „Lovecká“ začal komponovat hudbu k první básni, která se jeho vkusu a fantazii lépe zamlouvala.

V listopadu bylo uveřejněno v „Daliboru“: „Mladý a nadaný skladatel pan E. Nápravník složil symfonii, která se bezpochyby v jednom koncertě konzervatoria provozovati bude.“

Nápravník v této době značně rozvinul skladatelskou činnost, svůj talent zejména osvědčil skladbou k vypsané soutěži časopisem „Dalibor“. Mezi 20 skladbami obdržel Nápravník první cenu za skladbu „I šepce kvítí“ s heslem Pějme vlasti a Karel Bendl za píseň „Poletuje holubice“. O písni Nápravníkově vyslovili se tři pedagogové profesor František Blažek, František Vogl a Leopold Zvonař velmi příznivě:

František Blažek poznamenává k písni s heslem Pějme vlasti: „… Je živá, vzletuplná a průvod velmi dobře volený. Skladatel prokazuje důkladné znalosti hudební a píseň sama zasluhuje první cenu.“

František Arnold Vogl, profesor zpěvu na konzervatoři: „… Nápěv má vysoký vzlet a píseň sama je zpěvná až na nepohodlné B, které by se dalo snadno tónem G nahradit. Píseň se mi nejlíp líbí a já bych ji přiřkl první cenu!“

Josef Leopold Zvonař, teoretik a profesor na varhanické škole, se vyslovil následovně: „… píseň I šepce kvítí je živá a průvod dobře volený. Má do sebe hudební ceny a hodí se dobře k přednesu ve větší smíšené společnosti.“
1861

Věkoslava Aloisie Blažková, dcera hudebního teoretika a profesora varhanické školy Františka Blažka, dne 3. února zpívá na jevišti Stavovského divadla Růženku v českém představení Škroupova „Dráteníka“.

V prvním Melišově hudebním věnečku (únor) přednesl Eduard Nápravník svou nejnovější skladbu (fantazii) na české národní písně „České perle“, která později (v červnu) byla vydána tiskem. Koncertní fantazii „České perle“ (Perles de Bohéme) věnoval Jeho Osvícenosti Pánu Panu Janu hraběti z Harrachů na důkaz hluboké úcty. Od něho obdržel na památku skvostnou náprsní jehlici.

Jan Nepomuk František hrabě z Harrachů (1828–1909) měl velmi dobrý vztah k českému národu, podílel se na sbírkách a předsednictví spolku pro založení Národního divadla, byl kurátorem Matice české, finančně podporoval přírodovědecký časopis Živa, předsedal nejrůznějším spolkům, např. Slovanské besedě.

O vnitřní ceně Českých perlí op. 3 vyslovil se Josef Förster, pedagog na varhanické škole a hudební kritik Dalibora, následovně: „… nedrže se obyčejné formy variace, zpracoval Eduard Nápravník čtyry písně: Když měsíček spanile svítil, Horo, horo vysoká jsi, Pod dubem za dubem a Hej Slované – duchaplně spojiv je varirováním a buď částečně buď celistvým užitím užitím čtyř témat tak obratně a vkusně mezi sebou, že se hodí tato fantasie právě do formy ku každému koncertnímu přednesu. Eduard Nápravník vystupuje zde co naskrz routinovaný a nejen v nástroji, nýbrž i v hudební teorii dokonale sběhlý skladatel. Nápěvy na základ položeny jsou ovinuty něžnou figurací v pravé ruce, brzy však sršivě hrnoucími se oktávami chody v levici a jakkoliv žádné z těchto zde zpracovaných písní se nemůže dáti co do provedení jakási přednost, dlužno přeci podotknouti, že si pan skladatel ponechal k závěrku nejlepší, a že píseň Hej Slované nejprv levici pak pravice jí přiděliv s takovou volností variroval, a takovým pletivem zajímavých variací ozdobil, že z nich vždy proniká thema, co žárná hořící nit, a že musí docíliti při obratném a rázném přednešení velkolepého efektu.

Tento úsudek potvrdil později i známý hudební pedagog Josef Proksch, hudební pedagog a ředitel Hudebně vzdělávacího ústavu v Praze, jenž se o fantasii České perle v tisku k Nápravníkovi následovně vyjádřil: „… Vaše skladba zasluhuje všeho povšímnutí, neboť vy jste ní obohatil českou hudební literaturu klavírní o značné dílo. Themy jsou obezřele voleny, s obratností a vkusem provedeny a zpracovány. Kus ten hodí se pro efektní účinek k veřejné koncertní produkci a vezmu ji při celoroční zkoušce do programu.“

Nápravník povzbuzen hlučnou pochvalou, které se mu dostalo za přednes fantasie České perle ve veřejných produkcích jak v Praze, tak i na venkově, např. v Berouně, umínil si, že složí nějakou overturu na české národní písně pro celý orchestr; neboť podobné overtury od Františka Škroupa a Antonína Emila Titla, hudebních skladatelů, byly již příliš známy. V březnu dokončil overturu, kterou nazval Vlasta (op. 4). V dubnu byla tato jeho overtura provedena v Národní besedě orchestrem Karla Komzáka, českého kapelníka a skladatele, s velkým úspěchem. Později v tomto orchestru hrál na violu i Antonín Dvořák. Overturu Vlasta na slovanské nápěvy věnoval Nápravník Karlu, knížeti ze Schwarzenberku (1824–1904), který byl podporovatelem činnosti Národního muzea a založení Národního divadla. Na jeho panství se stala čeština úředním jazykem a zdomácněla i v jeho rodině.

Nápravník za tuto dedikaci obdržel čtyři dukáty. Dukáty byly poskytnuty na sepsání vhodného libreta pro operu. Zadání zprostředkoval E.A. Meliš. Námět libreta se nezamlouval Nápravníkovým požadavkům, takže ke zkomponování zamýšlené opery nedošlo.

Přesto Nápravník zkomponoval novou fantasii na české národní písně Loučení – op. 5, která později vyšla jako příloha k Daliboru. Tuto fantasii věnoval Nápravník rovněž na důkaz hluboké úcty Janu hraběti z Harrachů.

V polovině června přijel ruský kníže Jusupov do Františkových Lázní a telegramem povolal Nápravníka k sobě na základě doporučení profesora Mořice Mildnera. Telegram Nápravníka nezastihl v Praze. Dodatečně (po seznámení se s obsahem telegramu) napsal Nápravník do Františkových Lázní dopis, ve kterém knížeti Jusopovovi sděluje své požadavky. Kníže Jusupov požadavky, které si Nápravník stanovil, přijal, ustanovil jej za svého kapelníka a sdělil též okolnost, že i v případě rozpuštění orchestru zůstane Nápravník nadále jako pianista. Nápravník jede do Františkových Lázní, kde se setkává Jusupovem a dojednává ostatní náležitosti smlouvy a také i datum odjezdu.

Poslední prázdniny strávil Nápravník u svých příbuzných nejen v Dašicích, ale i ve Výrově a v Pardubicích. Na rozloučenou s rodnou zemí uskutečnil několik hudebních akademií v blízkém okolí prázdninového pobytu, naposled v Pardubicích ve dnech 26. a 27. srpna. V programu měl fantasii České perle a pak i klavírní skladbu Loučení.

Dne 28. srpna se rozloučil se svými přáteli a vydal se na cestu do Petrohradu, kam po šestidenní jízdě dne 3. září přicestoval. Tímto dnem se začal již odvíjet Nápravníkův život v Rusku.

Vydala Obec Býšť u příležitosti 160. výročí narození Eduarda Nápravníka v Býšti v roce 1999 nákladem 90 výtisků.

Text Miroslav Hanuš