Lyžařský výcvik žáků 7. tříd

 

Ke škole přijíždí velký autobus a zastavuje. Přiváží žáky sedmých tříd z „lyžáku“. Jiné žáky, než před týdnem odvážel. Nevím, jestli si té změny všimli čekající rodiče a nevím ani, jestli si té změny všimli samotní žáci. Já ten pocit změny měl. Z autobusu vystupovali nejen lepší lyžaři, ale hlavně: opravdoví „spolužáci“, spolu – žáci, prostě parta kamarádů. Snad se mi to jen nezdálo, ale myslím, že ten týden bez obrazovek, týden na vzduchu, týden večerní společné zábavy („F2F“) a týden společné starosti o chod chalupy, nám všem prospěl.

 

Pokud by vás to zajímalo, přidávám několik postřehů, které jsme jako instruktoři udělali:

 

-když žákům došly ty tuny „slaďourů“, které si přivezli z domova, zjistili, že kuchařky vaří lépe, než nejlepší grandhotely světa. Do té doby však byly kuchařky smutné, asi tušíte proč. Z toho plyne doporučení pro některé rodiče: méně slaďourů do kufru!

 

-chviličku trvalo, než pár skalních snowboarďáků zjistilo, že i dvě klouzavá prkénka mají něco do sebe. Na začátku dávali řečí celého těla najevo, jaká je to na lyžích nuda a zastávali černobílý názor, že snowboard = super, lyže = hrůza. Snad se povedlo posunout názor do polohy: snowboard = super, lyže = taky super!

 

-v závěru týdne už žáci jezdili na svahu elegantně, bezpečně, s jistotou. Někteří udělali opravdu velké pokroky. A snad to nejdůležitější – byla z toho cítit radost! Moc dobře vím, jak se dá i sjezdové lyžování lidem zprotivit…

 

-v součtu žáci za týden nachodili mezi chatou a sjezdovkou asi 11 km. To bylo každý den pár minut pro popovídání s kamarády, pro uspořádání vlastních myšlenek, pro žasnutí nad tím, že sněhová vločka je opravdu krásná.

 

-když jsme si povídali o běžkování, vyjmenovali jsme si všechny faktory, které mohou způsobit, že si běžky lidé neoblíbí (špatná kondice, psí počasí, mizerné stopy, špatně namazáno, příliš dlouhá trasa…). Pak jsme si to, bohužel, vyzkoušeli v praxi. Hlásím se k odpovědnosti za promazání - všem to hodně namrzalo a drhlo. Ten den se proti nám prostě všechno spiklo. Pro ilustraci dodávám, že namrzaly i šupinové skluznice pana ředitele, kterých se stoupací vosk nedotkl. Výlet absolvovalo rekordních 11 žáků!

 

-čtyři stateční se vypravili i na druhý výlet, který jsme odvážně nazvali „Expedice Velká Deštná“. Počasí bylo ještě horší než minulý výlet, v Deštném ten den pro velký vítr a vánici ani nejezdily vleky. Nejvyšší vrchol Orlických hor jsme zdolali poměrně snadno, ale pak se rozpoutalo bílé peklo. Na jižním traverzu hory jsme chvílemi nevěděli, jestli jedeme, stojíme nebo ležíme, nebylo vidět na krok a mrznul nos, brada, uši, prsty… Možná si někdo v tu chvíli říkal, že měl zůstat doma v teple, ale navenek bylo vidět, že všichni statečně bojují. Pěkně v praxi jsme si vyzkoušeli techniku „grimas“ pro záchranu mrznoucích obličejů. Kdy jsem se opravdu rozesmál? Když v té šílené vánici vytáhl Štěpán mobil s GPS a pravil: „Tady je to tak krásné, že si uložím polohu a někdy se sem půjdu s našima podívat!“ Pak jsme roztáli ve srubu HS a následně královsky sjížděli lesním tobogánem na Bedřichovku. A kdy mi bylo fakt pěkně? Když z lesa u Bedřichovky vyjela Náťa a volala: „Miluji běžky! Miluji běžky!“

 

-několik žáků se mě na konci kurzu v žertu ptalo: „Nešlo by to prodloužit?“ A jedna žákyně poslední dny pořád opakovala: „Tady je tak krásně, já tu zůstanu.“ To nepotřebuje komentář.

 

 

-„lyžák“ je za námi a jestli se vám po něm alespoň trošičku stýská, tak to mělo smysl. Bylo to s vámi moc příjemné, děkuji.

Petr Ďoubalík

 

-fotodokumentace na stránkách školy zde a na www.douba.cz (v sekci kronika, 2013)