ObecBýšť
Hoděšovice
Ves Hoděšovice leží na výšině, asi 2 km od Býště, na spojnici silnic Býšť – Hradec Králové a Býšť – Třebechovice pod Orebem. Je idylicky položena na stráních, obklopených rozsáhlými lesy.
Do roku 1976 byly Hoděšovice samosprávnou obcí, po sloučení obcí Býšť – Bělečko – Hoděšovice – Hrachoviště, byla správa převedena do střediskové obce Býšť.
Podobně jako mnoho dalších malých vesniček, byly i Hoděšovice od šedesátých let minulého století odsouzeny k postupnému vylidňování. Konec druhého a počátek třetího tisíciletí jim však přinesl oživení v podobě nebývale rozsáhlé výstavby rodinných domků.Úbytek obyvatelstva se zastavil, počet trvale bydlících občanů se v r. 2003 zvýšil na 129 a dále poroste.
Ves jako celek je elektrifikována, plynofikována a je zaveden veřejný vodovod. Místní komunikace mají asfaltový povrch, nová výstavba i větší část původní obce je odkanalizována.
Základem nové části Hoděšovic je 9 dvojdomků s 18 byty, postavených obcí. Přibývá individuálních staveb na 38 připravených stavebních parcelách.
V původní části vsi dochází k rekonstrukci některých stavení a vyplňování proluk novostavbami.
Záměr zastupitelstva obce, nerozšiřovat výstavbu mimo stávající intravilán, dává předpoklad, že tato část Hoděšovic si i do budoucna zachová svoje kouzlo, pro které je již po několik generací, zejména Hradečáků, vyhledávaným a obdivovaným koutkem přírody v bezprostřední blízkosti velkoměsta.
Ostatně, hezky je o tom psáno i v pojednání, zveřejněném před více než 75 lety ve vlastivědném sborníku „Krajem Pernštýnův“ a které i dnes můžeme považovat za pozvání k návštěvě Hoděšovic.
Z minulosti k přítomnosti – Koutek málo známý
František Dlouhý – napsáno roku 1927
"Takovým koutkem, pardubickým výletníkům málo známým – a přece tak hezkým, jest okolí obce Hoděšovic. Dobře o něm však vědí Hradečtí. Za léta zde bývá plno výletníků z Hradce a okolí."
Všude kolem nás se modrají rozsáhlé lesy pallavicinské. I na místech, kde se vesnička rozložila, i tam, kde se v údolí pod vsí zelenají velké louky a studená pole, šuměl v dávných dobách svůj velebný hymnus hluboký les.
Prvním zaměstnáním těch, kteří si zdejší krajinu vyvolili za stálé obydlí, bylo kromě mýtění lesů pálení uhlí v milířích. Praotcem Hoděšovic byl prý podle pověsti uhlíř Jedlický, který zde založil dvorec. Byl snad také praotcem dnešních rodin Jedličků.
Z Pardubic se dostaneme pohodlně do Hoděšovic třikrát denně a tolikrát také máme příhodné spojení zpět. Vlakem do Hradce Králové a z hradeckého nádraží autobusem, jenž jede kolem Hoděšovic do Holic a zpět šestkrát denně. Od Nového Hradce Králové ujíždí s námi autobus lesem. U hoděšovické hájovny vystoupíme.
Podívejme se po silnici zpět, kudy jsme jeli! Silnice, přímá čára, skoro 5 km dlouhá s živým plotem lesa po obou stranách. Vzácný pohled! Tuto silnici jistě stavěli robotníci podle šňůry! Však na ní také záleželo! Byla – a je dosud tepnou, jíž proudil život od Hradce na Moravu.
Jezdila po ní pošta, v blízké Býšti byly stále tři páry koní pohotově. Jezdili po ní císařové rakouští z Vídně – František I., Ferdinand V. (jeli ke korunovaci do Prahy), nejčastěji Josef II. při budování pevnosti Nový Ples (Josefov).
Pověst vypravuje, že nejednou v přestrojení nocoval v Býšti u sedláka Hlásného. A památnou je tato silnice v dějinách. Koncem června 1866 se tudy valily proudy rakouského vojska ke Hradci, po ní rachotila děla a duněla kopyta koní.
V těchto místech v den bitvy 3. července 1866 se země od rána chvěla od stupňující se kanonády. K 5.hodině dunění ochabovalo……večer a celou noc prchaly po této silnici desetitisíce vojáků poražené rakouské armády v nepořádku, v šíleném spěchu, hladových, žíznivých, uprášených.
Některým proudům nestačila ani silnice.
A za prchajícím vojskem rakouským postupovaly tudy řady vítězných Prusů.
A tyto lesy kolem jistě byly v den bitvy a hlavně po ní útulkem mnohých rodin z Hradce Králové a okolí.
O mnohých ještě událostech mohla by vyprávět tato stará silnice císařská. My však s ní u hájovny odbočíme. Jdeme půl hodiny lesem a jsme ve vsi. Vzhled mnohých domků svědčí o chudobě jejich obyvatelů. Sedláci zde, na těch studených polích, jsou jako chalupníci v kraji. Hlavní obživu skýtá les. Pracují v lese, kácejí stromy, prořezávají mladé lesy, z jara vysazují paseky. Při tom kvete „dřevoprůmysl" : kolářství, výroba košťat, hrábí, košíků. V létě jest odtud hradecký a třebechovický trh zásoben houbami, jahodami a borůvkami.
V některých staveních dosud najdeme na kamnech louče, by je měli po ruce suché k případnému posvícení do síně, komory i na dvůr. A jděte, třebas hned z večera vsí! Kromě snad v hostinci, všude tma. Jde se spat se slepicemi, ale s nimi se také ráno vstává.
Snad dlouho to bude trvat, než obec osvětlí první elektrická žárovka. Zvláště také proto, že kolem obce je několik samot, jež by se nedaly při zařizování odstrčit, takže by elektrovodná síť byla na zdejší poměry dost nákladnou.
Ale i to si vynutí čas.
Co nám při vstupu do vsi bije do očí, je nápadné množství hromosvodů. Jsou i na doškových chaloupkách v údolí.
Děti jich napočítaly na 66 hoděšovických domech úhrnem 56. Jsme zde asi poměrně nejvíce „ohromosvodovanou" vesnicí na Pardubicku. Důkaz, že zde bývají zlé bouřky.
Na návsi se zastavíme před vkusným pomníkem padlých a na kopečku před sebou máme školu.
Vybrali jí nejkrásnější místo v obci: Na severní straně pod ní se rozkládá malebné údolí, osamocené chalupy v něm, kruh lesů a za jasného dne rozhled na Krkonoše a hory Orlické.
Z lesů vane vzduch chladný, svěží, snad úplně bez prachu.
Sestupujeme s kopce vsí. Chaloupky na svazích nad námi a některé celé zarovnány dřívím. Jako v horách!
Za vsí vede cesta lukami a poli, za okamžik jsme v lese. Ne, v Hoděšovicích není nouze o otop. Co suchého dříví, větví zde leží a hnije.
Blížíme se k pěknému místu, k Mazurovým chalupám. Jsme na rozsáhlé louce, uzavřené na všech stranách lesy. Nepravidelně tu a tam roste štíhlý jalovec – a celek činí dojem parku.
V koutku louky krčí se stavení, zbytek Mazurových chalup. Před léty zde na místě louky byla pole. Náležela osadníkům hoděšovickým a obci. Nejvíce vlastnil rolník Mazura, který si zde vystavěl chalupu s hospodářskými budovami. Odtud Mazurovy chalupy.
Když se však velkostatku podařilo skoupiti tyto pozemky zabíhající do jeho lesů, vystěhoval se i Mazura do vsi a z jeho obydlí v lese stala se hájovna. Nepotřebné vedlejší budovy hospodářské po zchátrání byly zbořeny a dnes „Mazurovy chalupy" je vlastně chaloupka jedna. Lid zde také říká v „Enklávě".
Tato místa bývají v létě v neděli odpoledne vyhledávána výletníky.
Ochotný hajný p. Veselý vypravuje nám o koncertech ptačích, jimž často naslouchá z jara již od třetí hodiny z rána.
Dovídáme se, že v těchto lesích, západněji, směrem k Vysoké n.L. žije dosud, vzácně již, jezevec. Jednou vykopali živého a vedli uvázaného za nohu do hájovny. Sádlo je prý dobré jako mazání proti rheumatismu. A je prý nejlepší ze všech tuků na smažení koblih!
Krásně je zde! Závidíme panu Veselému.
Nemůže zde býti smutno, zvláště když dojem opuštěnosti pomůže zahnati radio. Jak ohromný pokrok, když zde, v klínu lesů, stranou světa, možno naslouchati opeře z Prahy nebo dokonce koncertu ze vzdálených měst evropských ……
Kronika
Z minulosti Hoděšovic. Zalétli jste s námi do koutku málo známého. Podíváme se do jeho minulosti na chvilku. Hoděšovice náležely s panstvím pardubickým po r. 1491 panu Vilémovi z Pernšteina. Už jsou zapsány v knize povinností poddanských – v urbáři, který byl založen po r. 1494.
Pozorujte zajímavá jména 9 osadníků!(V závorce jsou pozdější jejich nástupci). Tětěk (Jan Hrbek) tu bydlil, krčmář Hnát, po něm Krejsa, nalévali hostům pivo. Dále tu hospodařili: Šimon (Matěj Šilhavej), Jan, šafář (Havel), Jíra Souchota (Marek), Malaj (Petr Čech), Rathouzský (Marek Kůrka), Směták (Petr Petřáček), Pavel Prasatů, zeť. Většina z nich platila z luk, všichni dvakrát do roka 2 kopy 21 groš. Ves náležela k rychtě bělečské a r. 1617 je v urbáři zapsáno už 13 usedlíků. Jsou tu nová jména. Z předešlých se tu udrželo jméno Šilhavej. Vyskytuje se tu i jméno Jan Žid. V soupisu pozemků jsou názvy: „Pod strání", u „silnice" „v lukách hoděšovických".
Ve válce třicetileté byly 3 grunty spáleny a zpustly. V knize výkupu z roboty z r. 1777 je zapsáno 15 čísel. Z osadníků byli láníci (kteří měli celý lán): Matěj Jedlička (v č.10) a Jakub Vlasák (v č.12). Ti byli povinni 104 dni do roka robotou ornou. Byli tu i „půlpáni" – pololáníci, kteří musili konati po 52 dni robotu ornou: Josef Hušek (v č.2), Václav Trojan (v č.3), Jan Jedlička (v č.4), Lukáš Mazura (v č.13), Jiří Hloušek (v č.14), Josef Vlasák (v č.15).
Kromě toho byli tu chalupníci, kteří měli uloženou robotu žennou po 104 dni: Jan Scháněl (v č.5), Jan Čepčář (v č. 6), Pavel Tužil (v č. 7), Frant. Bareš (v č. 8), Předek jeho Martin Baršů se připomíná již r. 1617. Číslo 1. byl výminek k č. 10, číslo 9 byla pastouška. Dříve platili úhrnem na penězích 24 zl. 53 ¾ krejcarů, po výkupu z robot 259 zl. 46 kr. Nejvíce platilo č. 10. – 36 zl. 31 ¼ kr.
Vypsal Fr. K. Potěšil
Následující informace byly převážně vybrány z kroniky „Paměti obce Hoděšovické“. Kopie jejích zmenšených prvních stránek nám pomohou přenést se myšlenkami do dob dávno minulých…
V kronice obce z r. 1896 jsou Hoděšovice uváděny jako ves, vystavěná slovanským způsobem, pohromadě, uprostřed s návsí s kamenným křížkem z r. 1896 a zvonicí.
Podle pověsti bývaly Hoděšovice dvorem, jejž založil uhlíř Jedlický. První zprávy o nich najdeme v ČESKÉM ARCHIVU PRAŽSKÉM, kdy před rokem 1336 patřily k tvrzi Chvojnovské. Diplomatář muzejní pak dokazuje, že r. 1336 zastavil rytířský král Jan Lucemburský Hoděšovice, tvrz a městečko Chvojno s řadou okolních obcí Pertoldovi, proboštovi Vyšehradskému, a Jindřichovi a Janovi z Lipé.
Po odtržení od tvrze Chvojnovské roku 1348 se Hoděšovice staly majetkem hradu Albrechtického. S ním byly r. 1495 zapsány Vilémovi z Pernštejna, čímž se staly částí panství pardubického. To roku 1554 navštívil král Ferdinand s družinou, a do lesů u Hoděšovic vyjížděl na hony.
V letech tuhé roboty (1780 – 1807) býval rychetníkem Jan Jedlička z Hoděšovic, jemuž poddáni byli rychtářové obcí Běleč, Bělečka, Hoděšovic, Chvojna, Býště, Albrechtic, Štěpánovska, Nové Vsi, Chvojence, Poběžovic, kteréžto obce nazývaly se vespolek „Malá Strana“.
Později bylo panství pardubické i s Hoděšovicemi v držení komory královské, pak vystřídalo několik majitelů. Od r. 1883 do vyvlastnění v r. 1931 patřil statek Chvojnovský i s Hoděšovicemi Jeho Osvícenosti Urozenému Pánu markraběti Alexandru Pallavicinimu. Hoděšovice vždy patřily mezi méně úrodné oblasti. Orná půda, místy písčitá s hlinkou, jinde písčitá s jílovým podkladem, nedokázala nikdy většinu místních obyvatel polním hospodářstvím uživit. Po celé generace byla proto pro obživu důležitá práce v okolních lesích.
Nejvíce pěstovanou plodinou bylo žito, oves, směska, sázely se brambory. Méně se pěstuje ječmen, pšenice, cukrovka a čekanka. Velkou část plochy nyní zaujímají louky a pastviny, dále pak kukuřice a brambory.
Mezi obyvateli převažuje víra římsko-katolická. V předhusitských dobách chodili Hoděšovičtí do farního kostela v Býšti, po válkách husitských zůstal chrám bez pastýře, opuštěn až do r. 1807, téměř 200 let. V té době se občané Hoděšovic účastnili bohoslužeb na faře Dřítečské, od r. 1711 až 1807 na faře Chvojnovské a Sezemické. Od r. 1807 až doposud patří ves opět k faře Býšťské.
V roce 1948 byl ustanoven děkanem na Dobrovici v diecezi Litoměřičské Vojtěch Metelka, rodák z Hoděšovic.
Školství bylo významnou kapitolou v historii obce. V roce 1886 postavena a od r. 1887 otevřena dvoutřídní škola. Navštěvovalo ji 86 dítek ve věku 6 – 14 let. Od roku 1920 škola jednotřídní. Po 70 letech škola v r. 1957 pro nedostatek žáků uzavřena (jen 7 žáků ve věku 6 až 11 let, dalších 7 žáků ve věku 11 až 14 let dojíždí do Býště).
Vysvědčení ing. Herela z HoděšovicVysvědčení Václava Štěrovského z Hoděšovic
V roce 1995 budova školy zbourána, školní knihovna přestěhována. Je na místě poděkovat v duchu všem kantorům, kteří zde působili. Ve složitých podmínkách malé vísky dokázali pro život dobře připravit několik generací dětí. Některé z nich se úspěšně prosadily na středních i vysokých školách, všechny si pak odnesly odpovědný přístup ke každé poctivé práci.
Jako tři malé střípky z historie školství v Hoděšovicích ať zapůsobí fotografie školy z r. 1933, minikopie zachovalého vysvědčení z roku 1893 a vysvědčení z Českého vysokého učení technického v Praze z r. 1946
Veřejně prospěšná a spolková činnost se v Hoděšovicích projevovala širokou působností.
Například vodní družstvo, jehož stanovy zde byly v r. 1892 schváleny, zabezpečovalo postupné provádění meliorací luk. Hranice družstva sahaly v r. 1940 až k Orlici u Malšové Lhoty.
Spořitelní a záložní spolek pro Hoděšovice z r. 1905 pomáhal významně při řešení finanční situace rodin a děti vedl k šetrnosti.
V první polovině 20.století došlo k zesílení spolkové a kulturní i osvětové činnosti.
Jejími nositeli byli zejména učitelé.
Kroužek divadelních ochotníků, založený v r. 1919, měl 35 členů a s různými přestávkami pracoval až do r. 1956. Mezi nejvydařenější vystoupení patřila v r. 1934 (?) hra Husopaska, odehraná v přírodě na návsi, za velkého zájmu nejen místních, ale i přespolních diváků.
Divadelní hra
Poslední představení, režií i obsazením převážně „hoděšovské“, bylo sehráno na jevišti v sále hostince u Vohralíků. Hra Aloise Jiráska s názvem „Otec“ byla též pohostinně sehrána ve Vysoké a Velinách. Psal se rok 1955. Pod hlavičkou hoděšovických divadelních ochotníků bylo ještě v roce 1956 uskutečněno velmi vydařené představení hry Jaroslava Vrchlického "Noc na Karlštejně ". Režisér a představitelé hlavních rolí však byli hostující.
A. JirásekAlois Jirásek
Pod hlavičkou hoděšovických divadelních ochotníků bylo ještě v roce 1956 uskutečněno velmi vydařené představení hry Jaroslava Vrchlického „Noc na Karlštejně“. Režisér a představitelé rolí však byli hostující.
Další organizací, která měla velký vliv na činnost v obci, byl v r. 1924 založený „Sbor dobrovolných hasičů“. Kromě zajišťování profesní připravenosti členů i techniky přispívali hasiči do společenského života vesnice pořádáním hasičských bálů, pouťových a posvícenských tanečních zábav. Nechyběli ani u různých taškařic, jako byly třeba trakařové závody či kácení májek, pořádané na návsi před hostincem, který i s dalšími dominantami obce vidíme na pohlednici z období před r. 1932.
Pohlednice z roku 1932
Pro kulturní život obce měla nezastupitelný význam po dlouhá léta fungující školní či obecní knihovna.
Tělovýchovná činnost, až na malé výjimky (Orel, mládežnické organizace a pod.), nebyla ve vsi nikdy řízena. Mládež ale hrávala volejbal, méně kopanou, ráda se koupala v rybnících nebo na koupališti v Býšti. V zimě se sáňkovalo a lyžovalo na okolních stráních a při vhodných podmínkách i bruslilo. Ostatně dostatek všestranného pohybu zaručovala každodenní pomoc v hospodářství a klukovské hrátky v místních lesích.
K těžkým chvílím v historii obce patřily, dříve poměrně časté, požáry stavení. Byly vždy zkouškou sounáležitosti všech spoluobčanů. Nejtragičtějším obdobím byly roky 1914 – 1919.
První světo váválka si vyžádala velké lidské oběti i mezi občany Hoděšovic.
Odvedeno bylo 81 mužů a 19 jich zaplatilo válku životem. Na paměť byl uprostřed návsi postaven pomník, který dodnes tyto oběti připomíná.
Telefon: +420 466 989 234
Mobil: + 420 720 033 820
E-mail: obec@byst.cz
Facebook: FB stránky obce
ID DS: twzbmnk
č. ú. 111885278/0300
V systému Gobec naleznete tyto mapy naší obce:
Monitoring Býšťského potoka
Plánované odstávky dodávek elektřiny
Aktuální počasí v naší obci
